Publikováno jako doplněk ke Zprávám Společnosti F. Bílka č. 50 (jaro 2023), které je monotematicky věnované plastice a oltáři Ukřižovaného v katedrále sv. Víta v Praze.
... Kdo nemá ponětí o mystické stránce Křesťanství a jeho poslání, tomu zůstává Bílkovo umění knihou sedmi pečeťmi zapečetěnou, není to však vinou Bílkova umění, nýbrž jeho předností. Je snad vinou zeleného luhu plného vonných květů, že jeho kouzlem se netěší ti, již za zdí, za tarasem věky zděděných předsudků v slepotě žijí a tvrdí, že co sami nevidí, tu není?
Onen naprostý nedostatek nízkosti a banality, kterým se průměrné obecenstvo podplácí, tu ovšem docela schází. To kouzlo jeho formy, tak nezvyklé a tak výrazu plné, nedá se vřadit do žádné kategorie, ono však činí z Bílka onu velkou básnickou individualitu, umělce plastiky tak výrazné, která ve velké davové produkci Vás na první pohled přivábí. Mezi stem prací půjdete rovnou čarou k němu a zastavíte se. Je to zvláštní tah, plný života a pohybu, taková velká linie, epicky výrazná a mystická. Jeho forma je takový koncentrovaný výraz nesmrtelnosti duše, je plna významu všeho citu lidskosti, je modlitbou k Vesmíru, k Bohu, jenž sluje Jediností.
A tu horoucí modlitbu své dojaté duše vtělil v onen velký symbol Vykoupení, který nám podává ve svém Kristu ukřižovaném.
Přimknout se k Bohu a utonout v Jeho jedinosti. V tomto díle dosáhl Bílek vrchole své nesmírné umělecké a lidské snahy.
Stojíme před novým dílem Bílkovým, před prací posledních tři let, o ni myslel dnem i noci, již zasvětil celý život Je to Kalvarie, Kristus na kříži, práce ze dřeva řezaná v nadpřirozené velikosti. Studie k tomuto Kristu, v nichž myšlenka umělcova se postupně vyvíjela, jsou každá celkem o sobě. V obrazu reliéfním znázorňuje podobu těla Kristova na kříži jak oku se jeví, v uhlové kresbě zobrazuje poslední okamžik, než Kristus skonal. Ve svém velkém krucifixu zobrazuje: Velký symbol Vykoupení.
Nad mraky vztýčen je Ten Veliký, jehož na kříž přibili. S duší nepředpojatou, se srdcem prostým, jež nezná než nadšení pro velkou myšlenku Spasitelovu, dlužno dívat se na tuto práci. Není to Kalvarie, jak jsme uvykli ji vidět sochařsky znázorněnou: Kristus uprostřed dvou lotrů. Ale na témže kříži, v kořenech stromu, z něho kříž uroben, lehce, jen myšlénkově naznačeni jsou oba lotři, Černý mrak táhne přes jejich mrtvá, kdysi v bolestech svíjející se těla. Na témže stromě přibiti na stromě života, na němž Kristus pro nás zemřel. V pozadí, jež tvoří prkennou plochu, desku, jednoduchými rysy jsou vryty akcenty, jimi znovu a znova vykládáno utrpení Krista: přibité ruce hřeby, matka Kristova plna bolestného výrazu, i slova, která Ježíš před smrti pronesl: Dokonáno jest.
Je něco hluboce mystického v těch vážných a prostých liniích, jimiž na desce jednoduše a výrazně vryty symboly velkého misteria Kalvarie. A ty rysy, jež tak života plné a tak klidné a prosté neodvrací svým provedením oko od hlavního cíle, ale jsou jako tichý nářek duše, jež v modlitbě kající do desky svou bolest vryla. Hlava Kristova, v níž zabodnuta trnová koruna, zůstává středem, hlavním bodem, ale myšlenkově tu zobrazena celá tragédie lidského utrpení a příštího Vykoupení. Nic zbytečného, ani čárky, jež by neměla svůj význam. „Zastav se, kdo chceš a přemýšlej o Něm i o sobě“, mluví významná tato práce. Svícen v podobě ruky pozvedající kahanec, kalich v podobě sepjatých rukou k modlitbě, Písmo Svaté a chléb stojí v popředí na prostém oltáři a doplňují dílo. Je tolik sebezapření v tomto velkém díle Bílkově, jež nevtírá se žádným chlubením se dovednosti a virtuositou, a přece co tu umění skutečného; jaká distinkce a umělecká cudnost projevuje se každým tahem, jenž svým příkladem je podobou Snahy a podobou Tvůrce.
Tu nezříme bolestný zápas těla, ale klid a jistotu Vykoupení, vítězství křesťanské myšlénky v celé její prvotní čistotě. V postavě Kristově, která neklesá pod tíží fyzické bolesti, nepadá k zemi, ale vznáší se do prostorů nekonečné Dobroty a Lásky, s níž v jedno splývá, je něco byzantinského v tom klidném držení těla, v těch natažených rukou, které tiše, rovně a odevzdaně leží na kříži, kam byly přibity, v té tváři plné dobroty a tiché radostné záře z příštího vykoupení.
A pocit, že stojíte před uměleckým dílem, se nijak nevtírá, tak jste podmaněni silou citu a myšlenky, která ovládla celé umělcovo srdce. Jeť v tomto Ukřižovaném vrchol Bílkovy tvorby, je v něm člověk celý, odevzdán svému přesvědčení, jediné, prostě a svaté. A s Kalvárií souvisí pak následující dílo, které znovu potvrzuje, jak všestranným výtvarníkem je Bílek, jak geniálně najde formu vždy případnou pro svou myšlénku. To už není Bílek klidný a tichý jako vláha jarního deště, ale silný, prudký, plný žáru, s duší volající hlasem silným po pravdě, neúprosný ve své nenávisti hříchu. Tentýž obsah vnitřní jako u každé jeho práce, ale jakou novou, živou a realisticky výraznou formou ji podává. „Jak musel vypadat člověk, aby proti Tomu, láskou k nám vzpínajícímu ruce, vzal kladivo a hřeb a na kříž ho přibil.“ Jakou cestou se bral? – Šel bahnem kde vavříny a palmy rostou, kde sláva světská co světluška neblahá vábící dříme a v jejímž objeti zahynul: Babylon, Řecko, Jerusalem a Řím slavný.
Sláva, jako nevěstka, leží uprostřed lebek, vlasy její jak prameny hadů, zraky její, to oči šelmy, zuby, zaťaté do vlastní ruky; je zdobena na krku i rukou lidskými kostmi a usmívá se. A člověk neblahý, jeho oplzlý výraz v tváři, smilné tělo plné nejnižších pudů, to obraz lidské bídy a zhovadilosti člověka. Žel, to obraz duše naší, když bije Pravdu v tvář i dnes, ať do fraku, do uniformy či do kutny halí své tělo; to každý z nás, kdy nedbajíc Slova Jednoho vraždíme svou vlastni duši, duši Života, po němž se nikdy neumírá. Přála bych umělci, by mohl toto dílo provést z bronzu; jeť to práce, jež by zasluhovala, aby zdobila na prvním místě naši veřejnost. ...
[Text převzat z časopisu Volné směry, čísla 4/1900 (str. 128-130), které bylo monotematicky věnováno F. Bílkovi a text pro něj napsala malířka a Bílkova příznivkyně Zdeňka Braunerová (1858-1934).]