Jiří Karásek ze Lvovic: Grafika Františka Bílka

Zveřejněno: úterý 6. březen 2012

Je nebezpečné vykládati dílo výtvarníkovo, zvláště, je-li tak zastřeno v symbolech a náznacích, plných věčna a tajemna, jako dílo Františka Bílka. Myslím na ironické slovo Degasovo o literátech, jejichž úkolem jest vykládati díla výtvarníků, jimž nerozumějí - ale nač váhati? -všechny výklady a kritiky jsou díla subjektivismu, a vykládajíce díla umělců, vykládáme sebe. Umělec vyšel a rozséval, ale to, co se z jeho umění zrodilo v našich duších, není už práce jeho, ale práce naše.

Cítím to zvláště, schýlen nad krásnými grafickými listy Františka Bílka, popsanými jeho svérázným, jedinečným, kresebným rukopisem. Není druhého umělce, jenž by mu byl podoben, stojí osaměle a hovoří také k osamělým duším. Vzbouzí lásku a vzbouzí také odpor. Ale i ti, kdo jsou mu nepřátelští, nepopírají, i když zavrhují jeho skulptury, že je zajímavý grafik. Říkají mu dokonce "grafik par excellence", a to tak do důsledku, že i své skulptury pojímá graficky, že jsou tvořeny plošně a ne prostorově, a s určitého bodu pozorovány, že jsou i "snesitelné". Je jisto, že se Bílek v grafice vyžívá nejbezprostředněji, že je mu grafika konfesí, že jeho nitro překypuje citovostí, takže často ani mu už nestačí grafický záznam a že prostě připisuje k němu další vývoj své myšlenky slovním doprovodem. Tvůrce, zhroucen před sfingou svého díla, jež tesá, nevěda a netuše, za jakým vyšším cílem, v úžase vidí, že tajemná sfinx nabývá jeho podoby, že Tajemství jest vlastně on sám: v žáru života, v poledne svého růstu a zrání učiní toto poznání - grafik vyrývá do dřeva ještě tvrdý stín, jejž on sám vrhá na své vlastní dílo, a ukončuje hluboký symbol větou, připsanou na spodu: Kolem poledne žárem vše sálá...

To je typický příklad Bílkovi grafiky. Symbol a jeho slovní výklad. Kde ho není, buďte jisti, že ho opravdu netřeba. Bílkovi se zazlívaly často tyto výklady a přípisky, ale je to neporozumění. Zvláště, tvrdilo-li se, že výkladem chce Bílek učiniti svou myšlenku hlubší, tajemnější, ale že ji vlastně nedotvořil, že nestačil na ni. To jest samo o sobě už falešné, neboť umělec jako Bílek, tvořící dílo tak málo líbivé, tak málo kompromisní, vkládá do něho opravdu celou svou duši. Vezměte dřevoryt tak miniaturní, že jej přikryjete prstem, na němž zobrazil Bílek ležící postavu, ryjící rukama zemi, není-li stejně výmluvný jako jeho „Orba“, již v počátcích své tvorby vystavoval v Mánesu, nezapomenutelnou plastiku, drásající duši? I v tom miniaturním dřevorytu jest celý Bílek, celé jeho umění, neboť u Bílka nerozhoduje ani formát, ani technika, to je vedlejší, hlavní u něho je ten heroismus a vzdání se vlastní myšlence, jež přichází z Věčna a touží býti vyjádřena a sdělena magií kresebné linie a k ní se přivinujícího slova. „Jen po Tvém světě toužím,“ připsal v paprscích Světla umělec na dřevorytu, kde sedící postava tvůrcova, ozářená pruhem magického zásvitu, je zahleděna a soustředěna v jediném směru – do Nekonečna...

Všimněte si na grafických listech očí jeho postav, stejně jako rukou. Jsou vždy zdviženy. Sursum zdá se jejich heslo. V životě chodíme, dívajíce se do země. Proč nehledíme do výšin, k nebi? Podívejte se na krásný grafický list, kde nad hlavami dvou postav, zdvíhajících k nebi ruce i zraky, letí pták s křídloma široce rozpiatýma jako symbol letu k výšinám. Celé Bílkovo umění slouží tomuto jedinému cíli, jako by volalo, stejně jako církev o velikonočních obřadech: Levate! - Povstaňte! Bílkovo umění, svrchovaně spirituální, má gesto modlitby, a jeho postavy, i kde zavírají oči před přílišnými proudy světla, kde slepnou jejich zraky – zavírajíce je, přece je nesnižují, ale povyšují, zastírajíce je, činí to to ne skleslou, nýbrž zdviženou rukou...

Zdálo by se, že dílo Františka Bílka je svrchovaně nečasové, vytržené z přítomnosti, uteklé do minula, přivinuté k oněm mystickým, čistým tvůrcům dětinské mysli a serafského kouzla, z jichž rodu byl Fra Angelico nebo Giotto. To by byl omyl. Ničeho není Bílek více vzdálen než mrtvého mlčení minula, než útěku z přítomnosti, než neplodného passeismu. Je v tom vzhledě pravým opakem Julia Zeyera. Zeyer si tvořil umělé světy, do nichž utíkal. Bílek cítí živě bolest přítomné doby, žije v ní a z ní. Nazývají jej středověkou duší, omylem zbloudilou v novověk, někým, v němž doznívá mysticismus jihočeský, v němž poslední jiskry se zanítily z požáru Husova nebo Chelčického. Jiní mají za to, že napodobí, z touhy po originalitě. To všechno je křivda, bolestná křivda. Bílek – jako nikdo jiný – je člověk naší doby, napojený její bolestí a její úzkostí. Hus – i graficky jím zpodobený – není Husem XV. Století, ale je to Hus, jenž se dále vyvíjel, jenž se dál přetvořoval a zrál, jenž není historickou, mumifikovanou postavou, ale živoucím problémem češství.

Bílek je dnešní, moderní umělec v nejkrásnějším toho slova významu. Jeho grafika je toho nejživějším svědectvím. Všimněte si jeho linie, jak je živá, silná, výrazná, jak přímo je napojena životem a jeho magií, jak není ztrnulá, opakovaná, napodobená, jak by musila býti, kdyby dílo Bílkovo nebylo v dnešku prožíváno, ale z minula uměle napodobováno. Jeho dílo je přítomné, ale není banální: jeho dílo odkrývá spojitost přítomné chvíle s plynulou linií Věčna. Proto jeho grafické působí tak hluboce, tak sugestivně, že je psáno rukopisem ne výmyslu a imaginace, lživé hry, ale rukopisem živého přesvědčení, rukopisem pravdy. Tak přímý je Bílek jako tvůrce, že jeho Kristus, jeho světci, dívají se vám do očí zpříma, z očí do očí, že vám odhalují celou bolest svého utrpení a své oběti, že se neodvracejí od vás k mysteriu, ale od mysteria obracejí se k vám, k vašemu ubohému lidství. A stejně tvůrce tvoří a pracuje tváří v tvář svému Bohu, jako na krásném grafickém listě, kde oráč hluboce zarývá pluh v zemi, pod nějž Bílek připsal slova: Všechna práce k Tobě – Otče!

Bílkovo umění je pokorné jako dílo Březinovo: je stálou službou bratřím. Všechen aristokratismus sobectví je ho vzdálen. Bílek touží množiti život, ne smrt a věčné mlčení, ale život je mu umění, a touží dosáhnouti nejvyššího života v práci. Krásná hesla napsal na svá ex libris, jako například J. Štěpánkovi o dozpívané písni, nebo J. M.... o řeči věčného domova, O. H.... o melodii srdce... Nebo ex libris Kabelíkovo, nahá postava v koupeli zlatého světla, oblitá a zaplavená září rodícího se dne, s heslem „Až vzejde den!“ Ta pokorná služba bratřím jest i v řadě grafických portrétů Bílkových: co něhy, bratrské lásky, smíření s osudem vložil do tváře Zeyerovi, ač to byla jistě tvář hrdosti a aristokratismu, ironie a skepse. Tak si ji přetvořil Bílek v lásce k Zeyerovi, tak také viděl Zeyera na konci života, kdy tento komplikovaný duch toužil míti prostotu Františka z Assisi... A co vyčtete z tváře Březinovi, z níž svítí oči, zapálené věčnými ohni, pod rozlehlým čelem, schránkou věčných myšlenek... Zde opravdu porozuměl Bílek Březinovi v bratrství ojedinělém, v bratrství společné myšlenky.

Bílkovo umění touží a chce býti užitečné. Dílo, jež povstává jen proto, že umělec chtěl jím realizovati neplodnou krásu, je Bílkovi marným plodem. Podle něho i dílo špatně provedené, povstalo-li z určité pohnutky, je lepší než krásné dílo, jež nemá svého „proč“, jež je bez pohnutky. Jeho grafika nepropaguje krásu, propaguje ideu. Bílkovým odpůrcům je proto „literární“. Ale to je fráze. Tendence Bílkovy grafiky je vlastně tendence každého velikého umění: v krásných symbolech hovořiti o věčných věcech člověka. Je to totéž, o čem mluví poesie Březinova. Proto nejkrásnějším doprovodem Březinových „Rukou“ mohla býti pouze grafika Bílkova, jako grandiosní doprovodný obraz k básni „Vedra“, opravdové arcidílo úžasné perspektivy a mučivé trýzně hynoucích postav. Jeho mohutnosti je blízký ještě karton k „Šílencům“; zde opravdu se mi zdá absurdní ještě diskutovati otázku, je-li grafika Bílkova tvůrčí či jen odvozená, literární. Bílek jako grafik je tvůrce, a tato pravda musí býti pochopena ať už dnes, ať v nedaleké budoucnosti. Kdo tvrdí opak, křivdí velikému jeho umění.

(níže uvedené grafiky jsou původním doprovodem článku, který vyšel ve zpravodaji Hollaru)