Bílkův návrh Žižkova pomníku pro pražský Vítkov
Když v roce 1908 našel František Bílek dočasný azyl v prostorách pražského Strahovského kláštera, vytvořil zde sádrový model Národního pomníku, „našich dějin v jednom zápase na posvátném oltáři“, jak se sám vyjádřil.
Finální dílo určené pro Bílou horu sice nebylo nikdy realizováno, ale dochovaný model a Bílkovy rukopisné poznámky nám odkrývají sochařovo výtvarné slovo, kterým usiloval hlásat dějiny národa (od příchodu Čechů po Bílou horu) v jeho zápalu a oběti. Národ je personifikován do figury starce s velebným gestem směřujícím k planoucím dějinám. Doprovázejí jej uctívající i plačící ženy s dětmi. Příběh národa před dějinami dotváří po schodišti přicházející postava mladíka, který „zapaluje dějiny nové“. Schodiště je lemováno dvěma monumentálními sochami Pokory a Čistoty, z nichž po jedné téměř nic nezůstalo a druhá – inspirovaná myšlenkou Husovou: Ať nikdo v hříchu nepřistupuje k oltáři sloužit svatou oběť – je v sutinách, aby svou hmotou nepřevyšovala myšlenku Národního pomníku.
Dějinná vlna, odehrávající se na okraji pomyslného oltáře, dosahuje nejvyšších výšin v oddíle, zachycujícím dobu husitskou. Podle Bílka se právě tehdy „jiskra zápalu stala požárem“, který byl „udupán na Bílé hoře“. Vedle reformátorů Milíče z Kroměříže, Jana Husa nebo Jeronýma Pražského reprezentuje v Bílkově pojetí „husitskou vlnu“ rovněž postava Jana Žižky, coby zastánce Boží pravdy. Stojící husitský vojevůdce je na pomníku ztvárněn se vzpřímenou levicí (později sochař gesto přenese na druhou paži) a pohledem směřujícím vzhůru. Toto gesto lze vysvětlit jako poukaz na autoritu Boha, za jehož bojovníka byl Žižka sochařem považován.
František Bílek se jen minimálně účastnil architektonických a sochařských veřejných soutěží. Tento jeho postoj z části souvisel s pocitem určité „předurčenosti“. Sochař se považoval za „apoštola Kristovy Pravdy“. „Neozdobovat, ale tvořit, plodit dobro prací svou, která bude dobrem svým sama v sobě ozdobou.“ I proto se na přelomu let 1922 a 1923 odmítl zúčastnit soutěže na pomník J. A. Komenského v Amsterodamu (první cenu získal návrh sochaře Jana Štursy a architekta Pavla Janáka) a od poroty očekával, že bude ohledně návrhu přímo osloven, jak se vyjádřil v otevřeném dopise. Jednu z výjimek učinil o deset let dříve v letech 1912 a 1913, když se přihlásil do soutěže na Žižkův pomník pro pražský Vítkov.
Bílek se soutěže vyhlášené v roce 1913 zúčastnil samostatně bez přizvání architekta. Jak se sám vyjádřil: „Uvažoval jsem o pomníku Jana Žižky a poznal, že ho nelze pomníkovati přepychovou architekturou, protože přepych nemiloval…“ Jeho záměr směřoval k propojení tří skupin postav s obrysy okolních skal a stromů. Centrální myšlenku návrhu sochař naznačil v rozboru své práce: „Jan Žižka jako vůdce svého voje v ovzduší své matky, ženy a dcery, – za pohledů uštvaných a kaceřovaných, – za oddanosti až ke smrti svých spoluvůdců a svého voje, – v ovzduší české země – jako před výpravou – vzývá nadpřirozenou moc shůry.“
Právě absence výraznějšího architektonického řešení Bílkova návrhu, který při pohledu z dálky ztrácel na účinnosti, patřila k podstatným výtkám projektu, který si jinak právem našel své zastánce. Bílek svůj projekt pojal výlučně sochařsky. S výtvarnickou virtuositou a symbolickou hloubkou vytvořil široce komponované sousoší, do jehož ohniska situoval stojící postavu Jana Žižky. Boží bojovník svým pohledem a zdviženou pravicí směřuje k nebesům. Do pokrčené levé ruky sochař umístil palcát. Zbraně v Bílkově pojetí symbolicky spí. K Žižkovi se upínají pohledy postav sousoší Matka, žena a dcera Žižkova, pohledy Uštvaných a kaceřovaných i Božích bojovníků, ale jeho zrak je upřen k Bohu. Čerpá sílu, aby dokázal zachránit národ z potopy nepřátelského světa.
Po vyhlášení výsledků v roce 1914 se sochař dočkal ocenění svého návrhu, ale realizován nebyl. Odborná porota žádný z téměř šedesáti přijatých návrhů nedoporučila k provedení, neudělila ani první cenu. Vrch Vítkov si na „svého“ Žižku musel počkat až do roku 1950, kdy zde byla osazena monumentální jezdecká socha Bohumila Kafky.
Zvýšený zájem českým reformátorům (Tomáš Štítný, Jan Hus, Petr Chelčický, Jan Žižka a Jan Amos Komenský) František Bílek věnoval ještě v roce 1917, kdy hodlal vytvořit pomník Naše národní věno, který nakonec ale rovněž nebyl realizován. K ideovému pozadí pomníku se sochař vyjádřil v listopadu 1917 v Národních listech. V úvaze nazvané Bratřím tvůrcům mimo jiné píše: „Chceme-li vyrůsti, zesíliti své národní dílo, zdokonalme svůj život dle příkladu národních světců, život k Bohu a k bližním… Sledováním mohutného života Jana Amosa dovedeme snésti kaceřování a uštvání našeho díla ve všech oborech práce. Mohutností Chelčického díla zesílíme ve hlase, a hlas náš po věky daleko uslyší. Silou života Jana z Kalicha zesílí naše dílo a stane se světa postrachem. Touhou Štítného po pravdě dovede nás ke věčným pramenům. A dokonalost života Husova zmohutní náš život v sílu, která žádá umírati v plamenech.“
Myšlenkový odkaz pomníku Naše národní věno se stal podkladem pro vznik několika drobnějších prací. K postavě trocnovského vojevůdce se Bílek vrátil v roce 1923, kdy pro Antonína Kříže navrhl do jeho plzeňského bytu velkou knihovnu s řezbami Jana Husa, Jeronýma Pražského, Petra Chelčického, Jana Žižky a Jana Amose Komenského. O dva roky později (1925) v topolu vyřezal dvě sousoší z nerealizovaného pomníku Jana Žižky (Matka, žena a dcera Žižkova; Uštvaný a kaceřovaný). Obě práce prezentoval na členské výstavě Umělecké besedy.
Pro presbytář husitského chrámu knížete Václava Na Zderaze, kde v té době působil jako farář Bílkův syn František Jaromír Bílek, vyřezal v roce 1930 šestimetrový Krucifix, čelní oltářní desku z lipového dřeva s řezbami praotce Čecha, kněžny Ludmily s knížetem Václavem, Jana Husa, Jana Žižky (s mečem místo palcátu) a Jana Amose Komenského a dva oltářní svícny propojené s pulpitem (1937).
Pro českobratrský Masarykův domov v Táboře v roce 1933 ve velkém měřítku vytvořil reliéfy Jana z Kalicha a Petra Chelčického. Další dva reliéfy (Boží bojovníci a Táborské sestry) z roku 1936 byly realizovány pouze v sádrovém modelu. Rok před svou smrtí se František Bílek znovu vrátil k námětu z Žižkova pomníku, když v lípě vyřezal Matku, ženu a dceru Žižkovu. Již posmrtně (1946) byl v Honbicích na Chrudimsku odhalen pomník padlých se sochou Jana Žižky z Trocnova, který podle původního Bílkova návrhu zhotovil Jaroslav Zelený.
Když se zadíváme na část Bílkovy tvorby, která cílila k postavám českých reformátorů, nikdy u nich nevyzdvihoval opoziční směr.
Výraznými gesty a biblickými atributy podtrhoval jejich snahy o duchovní obnovu křesťanství, osobní opravdovost a spoléhání se na Boží milost. Budiž to pro nás a naši současnost výzvou a inspirací.
Martin Jindra
(přetištěno se souhlasem autora z časopisu Český zápas č. 7/2025, 16. února 2025, str. 1 a 3)