Julius Zeyer (26.4.1841 Praha - 29.1.1901 Praha)

Julius Zeyer byl český prozaik, dramatik a epický básník. Odborníky bývá většinou řazen k lumírovcům a je rovněž označován za jednoho z nejvýraznějších českých novoromantiků. V české literatuře a poezii stojí ve skutečnosti mimo hlavní literární proudy.

Náměty čerpal nejčastěji z dávné historie, mytologie, bájí a pověstí, a to nejen českých, ale i francouzských nebo ruských. Jeho poezie je převážně epická a má často nostalgický ráz. Ve svém literárním díle, ať už se jedná o prózu či poezii, si vysnil vlastní svět, který měl s realitou jen málo společného. Tento fiktivní svět byl i se svými hodnotami a pravidly pravým opakem tehdejšího provinciálního českého maloměšťáctví, se kterým přicházel Zeyer denně do styku a které tolik nenáviděl. V jeho díle se také často objevuje motiv silného, citového přátelství mezi muži (např. Román o věrném přátelství Amise a Amila) a až eroticky laděné popisy krásy mladých mužů (např. Vyšehrad, úvod Ondřeje Černyševa nebo postava Inulta ze Tří legend o krucifixu). Na základě těchto faktů a pečlivého rozboru jeho díla došla řada literárních vědců a historiků k závěru, že Julius Zeyer byl s největší pravděpodobností homosexuál či snad bisexuál.[1] Této teorii nasvědčuje i Zeyerova osobní korespondence, v níž se opakovaně zmiňuje o jakémsi svém velkém a strašném tajemství, o svých pocitech osamělosti, smutku a vyděděnosti ze společnosti. Pravdou je také to, že se nikdy neoženil a není ani známo, že by měl vážný partnerský vztah se ženou. Mezi jeho velmi blízké přátele však patřilo hned několik žen, s nimiž si velmi dobře rozuměl – zde je třeba zmínit především Annu Marii Stoneovou, slečnu Kershawovou nebo Annu Lauermannovou Mikschovou.

Mládí

Julius Zeyer se narodil jako páté ze sedmi dětí tesaře Jana Zeyera a jeho ženy Eleonory Alžběty rozené Weisseles. Dědeček Jan byl tesař[2] nikoliv potomek francouzské šlechtické rodiny (jak se mylně traduje) a pocházel ze Štrasburku. Matka byla z pražské židovské rodiny, která se ale již delší čas hlásila ke katolictví. Jan Zeyer se vypracoval na úspěšnou firmu tesaře a velkoobchodníka s dřívím, po jeho předčasné smrti se vedení podniku ujala Eleonora a svého syna Julia od té chvíle připravovala na budoucí převzetí rodinné firmy, protože nejstarší syn Emilian si zvolil vojenskou kariéru. Julius se vyučil ve Vídni tesařem[3], pak Julius vystudoval obchodní reálku, poté zkusil studium architektury na České technice, kterou vystudoval jeho mladší bratr Jan Angelo Zeyer, ale neuspěl. Jako jediný z dětí zůstal s matkou a vypomáhal jí v závodě. Ve svých dvaceti letech odešel na zkušenou nejprve do tesařské dílny ve Vídni a následně procestoval Německo, Švýcarsko a Francii. Po návratu domů se matka Eleonora rozhodla podporovat svého milovaného syna v jeho literární kariéře, po které on sám již léta toužil. Takto zajištěn nemusel mít obavy, že by se psaním neuživil.[4] Julius Zeyer se na filozofické fakultě se zapsal na přednášky z filozofie, estetiky, etiky, logiky a dějin filozofie, které však navštěvoval tak, jak to jemu osobně vyhovovalo. Intenzivně se také věnoval studiu jazyků, naučil se anglicky, francouzsky, italsky, španělsky, rusky a polsky. Údajně si osvojil také základy sanskrtu a koptštiny.

Spisovatel, básník, dramatik

Zeyerovy literární začátky nebyly zrovna šťastné. Debutoval poměrně nepovedenou humoristickou povídkou Krásné zoubky (1873). Poté se jeho pozornost náhle obrátila opačným směrem – do oblasti magie, okultismu a také zednářství. Odtud pramení i námět k jeho pozdějším, rovněž nepříliš zdařilým, Fantastickým povídkám (1882). Od magie, okultismu a zednářství již nebylo daleko k obdivu ke středověkým ideálům, které se staly častou inspirací v další Zeyerově tvorbě (např. Román o věrném přátelství Amise a Amila (1880), Maeldunova výprava (1896), Kronika o svatém Brandanu (1886) nebo V soumraku bohů (1898)). Tématem těchto děl je zápas dohasínajícího pohanství s počínajícím křesťanstvím. Zeyer se snažil prosadit také na divadle, ale jeho dramatická tvorba připomínala ze všeho nejvíce lyrickoepické básně, určené k inscenování. Jednalo se o díla často literárně krásná, ale pro divadelní provedení nevhodná. Tak vznikla hra Sulamit (1885), ale také inscenace inspirované náměty z českých dějin – např. Neklan (1893) nebo Šárka (1906). Nejznámější hrou Julia Zeyera je Radúz a Mahulena (1898), která se hraje dodnes a v roce 1970 byla dokonce zfilmována (režie Petr Weigl). Julius Zeyer celý život velmi trpěl tím, že neměl na divadle příliš velké úspěchy. Tento fakt byl i důvodem rozpadu jeho přátelství s Jaroslavem Vrchlickým, který byl jako dramatik mnohem známější. Zeyerovo dramatické dílo ale často zlákalo hudebníky – k Radúzovi a Mahuleně složil hudbu Josef Suk, Leoš Janáček si zase zvolil Šárku jako libreto pro svou první stejnojmennou operu a na libreto podle povídky Kunálovy oči složil operu Otakar Ostrčil.

Největším románem Julia Zeyera je pak autobiograficky laděné dílo Jan Maria Plojhar (1891), v němž se také poprvé výrazněji objevují prvky mesianismu, kdy Zeyer přirovnává osudy české země k utrpení Kristovu. Téma mesianismu rozvinul silněji také v povídkovém triptychu Tři legendy o krucifixu (vydaném posmrtně v roce 1906). Nejvýraznější skladbou ze závěru Zeyerovy tvorby jsou Troje paměti Víta Choráze (posmrtně 1905), rovněž autobiograficky laděné dílo s výrazně dekadentními rysy (náznaky dekadence se objevují již u Jana Marii Plojhara a u díla Dům U Tonoucí hvězdy (1897)).

Cestovatel

Julius Zeyer procestoval na svou dobu obrovské množství zemí – již v mládí to byla oblast dnešního Rakouska, Německa a Francie, později také Nizozemsko, Belgie, Španělsko, Polsko, Rusko (zde se ocitl několikrát jako vychovatel), Slovinsko, Chorvatsko a také Afrika a řada dalších míst. Některé exotické země, které třeba ani reálně nenavštívil, se pro něj staly i tvůrčí inspirací – Japonsko pro román Gompači a Komurasaki nebo drama Lásky div (1894), Čína se objevuje v povídce Zrada v domě Han (1881) či v dramatu Bratři (1882), Indie v povídkách Kunálovy oči (1906) a Island v již zmíněném V soumraku bohů. Z cizích kultur si ale pro svou tvorbu vybíral jen to, co odpovídalo jeho osobní představě o kráse, ušlechtilosti a estetičnosti. Mýty a legendy těchto zemí tak přetvářel k obrazu svému. V souvislosti s těmito náměty se u něj hovoří o tzv. obnovených obrazech. Nejvíc ve svém životě cestoval v době, kdy byl vychovatelem, nejprve synů generála Popova na Krymu (1881) a dále u hraběte Harracha (1882).

Sběratel

Julius Zeyer po celý život sbíral památky výtvarného umění, které shromažďoval ve své vile v Praze – Horní Liboci (bydlel při ohradní zdi obory Hvězda). Zdědil, ale především sám nakupoval jak nábytek a další zařízení interiéru, tak originály soch, obrazů a klenoty, proslulá byla jeho sbírka prstenů. Dále sbíral sádrové odlitky slavných středověkých či renesančních artefaktů, zejména krucifixy a madony. Na cestách kupoval exotická díla mimoevropského původu, zejména z Dálného Východu. Jeho sbírka z větší části přešla odkazem do Národního muzea a je dnes rozdělena podle provenience starožitností na dvě části, exotika jsou uchovávána v Náprstkové muzeu.

Závěr života

Julius Zeyer byl v osobním životě velmi komplikovaný člověk. Svými přáteli byl označován za člověka něžného a křehkého. Z jeho korespondence víme, že po celý život trpěl depresemi a úzkostnými stavy. Jak již bylo uvedeno výše, někteří autoři z různých indicií dovozují jeho homosexualitu nebo přinejmenším „homoerotickou konstelaci“,[5] což bylo v té době společensky zcela nepřijatelné. Velmi také trpěl celoživotní osamělostí a dost přecitlivěle reagoval na nepříznivé kritiky svého díla a malý zájem čtenářů.

S matkou Zeyer bydlel dlouhá léta v novoměstském domě čp. 736/II, než si dali postavit vilu v Liboci při oboře Hvězda. Poslední léta života prožil ve Vodňanech a v samém závěru se uchýlil ke svému blízkému příteli a mecenáši Josefu Hlávkovi na jeho zámek v Lužanech, a pak do jeho pražského paláce. Občas pobýval v Praze také u své sestry Heleny Jungfeldové, u níž zemřel 29. ledna 1901 na selhání srdce. Ačkoli si přál být pohřben na lesním hřbitově u Vodňan, odpočívá jeho tělo v Praze na Slavíně, kam byl uložen jako první 31. ledna 1901[4].

Dílo

Památník Julia Zeyera v Chotkových sadech v Praze

Jeho dílo je velice těžko zařaditelné do nějakého proudu, nejblíže měl asi k lumírovcům (kosmopolitní škola). Co se charakteru týká, jde o novoromantismus.

Próza

• Fantastické povídky, čtyři sci-fi povídky ve sbírce z roku 1882

• Ondřej Černyšev (1875) – román z konce 18. stol., odehrávající se na ruském dvoře. Osobnost je historicky pravdivá, prostředí je romantické.

• Román o věrném přátelství Amise a Amila (1877) – román typu fantasy na motivy severské mytologie

• Jan Maria Plojhar (1891) – sociální román. Objevuje se zde výjimečný hrdina, dílo obsahuje autobiografické prvky, je zklamán společností.

• Tři legendy o krucifixu (1895)[6] – tři samostatné legendy (Inultus, El Cristo de la Luz, Samko pták), které spojuje náboženská tematika a krucifix (kříž s ukřižovaným Ježíšem Kristem).

• Troje paměti Víta Choráze – rozsáhlá básnická poéma, rozdělená na tři části

• Dům U Tonoucí hvězdy – Hlavním hrdinou je český lékař působící v Paříži, který obdivuje Dům U Tonoucí hvězdy. Poté se v nemocnici setká s dalším hrdinou Slovákem Rojkem. Novela končí tragicky – dům vzplane a uhoří v něm hrdina Rojko a další obyvatelky – stařeny z „klece tří pomatených“. Je zde líčena beznaděj, souchotiny. Celá novela je ponurá a mystická.

• Báje Šošany – sbírka krátkých povídek, která čerpá z prostředí ghetta ve Frankfurtu nad Mohanem[7]

• Stratonika a jiné povídky

• Maeldunova výprava

Poezie

• Vyšehrad (1880) – z historie Čech

• Čechův příchod (1886) – z historie Čech

• Zpěv o pomstě za Igora

• Karolínská epopeja – Chtěl vytvořit epopej o historii lidstva. Týká se hlavně rytířské doby (statečnost, věrnost, čestnost).

• Kronika o sv. Brandanu

• Z letopisů lásky

• Ossianův návrat

Divadelní hry

• Legenda z Erinu

• Libušin hněv

• Šárka

• Neklan

• Radúz a Mahulena (1896 časopisecky, 1898 knižně) – pohádkové drama, scénickou hudbu ke hře zkomponoval Josef Suk

• Pod jabloní (1900 časopisecky) - mystická legenda na motivy srbské pohádky, scénickou hudbu opět zakomponoval Josef Suk