Jakub Deml (20.8.1878 Tasov - 10.2.1961 Třebíč)

Zveřejněno: čtvrtek 1. březen 2012

Čelil mnoha zákazům činnosti ze strany církve i státu a ve své době nebylo jeho dílo přijímáno vždy kladně, nicméně dnes jsou jeho díla považována za předchůdce moderních literárních směrů zejména surrealismu.

Po druhé světové válce čelil básník s německým původem obvinění z kolaborace, ale ta mu nebyla prokázána.

Obsah

Život

Původ a mládí

Narodil se 20. srpna 1878 jako první dítě chalupníka a kupce Jakuba Demla z jeho druhého manželství s Antonií Demlovou, rozenou Bělochovou. Jeho dědeček, Jan Deml, byl původem Němec z Opatova, který odešel na Moravu, ze strachu ze své zlé sestry (chtěla ho potrestat za to, že rozbil džbán na mléko).

V jedenácti letech, roku 1889, ho otec poslal na „wechsl“ do německé rodiny ve Wulzeshofenu u Laa v Rakousku. Deml se tam naučil německy a poněmčil se. Na začátku března 1890 se navrátil do své rodiny, protože jeho matka ležela na smrtelné posteli. Deml na ni ale mluvil jen německy, neboť se styděl za to, že je Čech. Matka mu zemřela, což mladého Demla prý vyléčilo z jeho nadšení pro němectví. Studoval na třebíčském gymnáziu, kde začal publikovat v školním časopise Sursum. V roce 1897 publikoval v ivančických Zájmech lidu. V roce 1899 pak v Novém životě, Dvacátém věku a Museu. Vstoupil do brněnského semináře a roku 1902 byl vysvěcen na kněze.

Kněžství a raná tvorba

Jako kněz začal Deml působit v Kučerově u Vyškova, v prostředí s převahou německého obyvatelstva. Na jeho tvorbu mělo velký vliv přátelství s Otokarem Březinou a spojení s Katolickou modernou, s jejímiž představiteli se seznámil již v semináři. První knihu nazvanou Slovo k Otčenáši Františka Bílka věnoval Deml památce Františka Sušila. Knihu vydala revue Nový život roku 1904 a prolog doplnil právě Otokar Březina. Téhož roku byl umístěn jako kaplan do Babic.

Od roku 1905 přestal přispívat do Nového života, obrátil se kriticky jak proti Katolické moderně, tak proti klerikalismu, což vzbudilo nelibost mnoha církevních představitelů. Začal vydávat souborné dílo grafika Františka Bílka, což ho značně finančně vyčerpalo. Mezi lety 1905 až 1911 redigoval Deml ve Staré Říši edici Studium. V roce 1906 se seznámil s Jaroslavem Durychem. Jeho spor s církevními autoritami se stupňoval kvůli pomalému zavádění Dekretu papeže Pia X. o každodenním svatém přijímání. Nakonec Deml požádal o dočasné zbavení kněžských povinností ze zdravotních důvodů, žádosti vyhověl biskup Pavel Huyn roku 1907 a Deml odešel z církevní správy.

Přetrvávající spory

Po uvolnění z kněžských povinností žil Deml ve Staré Říši. V roce 1907 vydal soubor svých kázání Homilie, a básnickou prvotinu Notantur lumina. Bylo pro něj těžké získat povolení k vydávání svých knih a v roce 1908 se objevily spory s dosavadním přítelem Josefem Florianem. Deml dostal nakrátko místo a působil jako kaplan v Bystrci, od konzistoře dostal ale zákaz psaní a překládání. Kvůli přetrvávajícím sporům byla ale biskupem ustavena církevní vyšetřovací komise. Deml odjel do Vídně a po návratu byl zbaven kněžských pravomocí na dobu neurčitou a ocitl se tak bez finančních prostředků. Právo vykonávat kněžské funkce získal zpět v roce 1910.

Roku 1912 vydal několik svých knih i překladů. Přeložil Život svaté Dympny, Slavíka Svatého Bonaventury a pod pseudonymem Vojtěch Běloch vydal Život ctihodné Kateřiny Emmerichové. Seznámil se také s grafikem Josefem Váchalem, s jehož ilustracemi vydal Horu proroků, další překlad o viděních Anny Kateřiny Emmerichové. Váchal svými grafikami doprovodil i Demlův surrealistický text Hrad smrti. Vydal knihu deníkového charakteru Rosnička. Z církevního nařízení se musel přestěhovat do Prahy.

V roce 1913 vydal dílo Moji přátelé, v tom roce pobýval u rodiny Wiesenbergových. Žena továrníka Wiesenberga, Eliška Wiesenbergová (1869–1918), byla totiž Demlovou mecenáškou. Pobyt ale skončil skandálem, Deml byl nedopatřením obviněn ze svůdnictví a cizoložství a jako důsledek mu bylo zakázáno vykonávat kněžské funkce jak v Praze, tak i v Brně. Publikuje další deníky (Pro budoucí poutníky a poutnice). Deml pokračoval ve vydávání překladů o životě světců, v roce 1916 pak vydal knihu básní v próze s názvem Miriam. V roce 1917 Deml začal vydávat cyklus Šlépěje.

První republika

Deml vkládal velké naděje do republikánského zřízení, ale i přes odchod biskupa Huyna stále narážel na problémy s byrokracií. Bylo mu povoleno celebrovat, ale nesměl kázat ani zpovídat. Roku 1918 potkal Pavlu Kytlicovou, která se stala jeho mecenáškou. V roce 1920 s Kytlicovou odjel na Slovensko, kde se setkal s protičeským klerikalismem a tak ještě téhož roku zamířil do Vrchlabí v Krkonoších.

Z Vrchlabí se odstěhoval zpět do Prahy a roku 1922 postavil v rodném Tasově (v části zvané „Bosna“) dům, který pro něho navrhl architekt Bohuslav Fuchs, a žil v něm až do své smrti. Mezi lety 1921 až 1928 byl členem Sokola a napsal několik děl na jeho oslavu, roku 1924 byl odsouzen pro urážku na cti za proslov proti Orlům. Se Sokoly se později rozešel.

Když ve svých dílech kritizoval Masaryka, dostal se do konfliktu s prvorepublikovými úřady, výtisky Šlépějí XIII byly dokonce zabaveny. Demlovo stíhání nakonec zastavil sám Masaryk a Deml později prohlásil, že si Masaryka vážil, i když s ním v mnohém nesouhlasil.

25. března 1929 zemřel Otokar Březina, o kterém Deml napsal Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Toto dílo, bořící zidealizovaný obraz Březiny, se dočkalo tvrdé kritiky například od F. X. Šaldy, který o díle mimo jiné napsal: „Po knize Chalupného působí kniha Demlova, jako by ses propad z prvního patra do smrdutého sklepa.“[1] Kniha měla mnoho odpůrců a uškodila Demlově pověsti, autenticitu obrazu o Březinovi ale potvrdil Karel Čapek.

29. ledna 1932 zemřela Demlova mecenáška, dobrá přítelkyně a vydavatelka Pavla Kytlicová. Deml jí následně věnoval několik děl, a literárně zpracoval rovněž její smrt (na základě svých záznamů, v nichž popisoval, kdy byl Pavle Kytlicové podán jaký lék, kolikrát byl u ní lékař a podobně). Podporu se snažil hledat u hraběcí rodiny Sweerts-Sporckové z Kuksu, ale nenašel ji. Navíc trpěl špatným zdravotním stavem. Souhra nepříznivých událostí se projevovala i v jeho díle z té doby. Roku 1934 vyšlo jedno z jeho nejznámějších děl, román Zapomenuté světlo. Ten byl i přes cenzuru terčem kritiky a sklidil pobouřené reakce. Rok nato si začal Deml dopisovat se studentkou Marií Rosou Junovou, která se později stala jeho novou vydavatelkou až do roku 1948.

Druhá světová válka a obvinění z kolaborace

Během druhé světové války zemřel Josef Florian, se kterým měl Deml mnoho pří. V roce 1942 musel přestat vydávat. V roce 1945 byl Tasov obsazen nacisty, kteří pátrali po partyzánech. Nacisté vzali několik rukojmí, která měla být popravena, pokud by se celá záležitost nevyřešila. Deml se nabídl jako náhrada za tato rukojmí, ale před vypršením ultimáta byl Tasov osvobozen Sovětskou armádou. Rovněž se uvádí, že Deml žehnal Tasovským dobrovolníkům,[2] kteří jeli podpořit velkomeziříčské povstání před jejich odjezdem z Tasova.

Po roce 1945 byl obviňován z kolaborace s nacisty. V letech 1946–1947 bylo proti němu vedeno řízení podle tzv. malého dekretu u Okresního národního výboru ve Velkém Meziříčí, které skončilo zastavením. Řízení byla vedena pro členství a vystupování v protektorátní kulturní organizaci (Veřejná osvětová služba), nikoli za antisemitské výroky, jak se často tvrdí. V roce 1948 na základě téhož spisu byl případ obnoven v řízení podle tzv. velkého dekretu před Mimořádným lidovým soudem v Jihlavě. Při hlavním líčení na Demlovu obranu také vystoupil básník (a Demlův obdivovatel a přítel) Vítězslav Nezval, komunista a tehdy význačný státní úředník. Přes kolující různé domněnky o výsledku soudu, např. o podmíněném odsouzení, byl rozsudek osvobozující.[3]

Prostřednictvím Nezvala mu byl v roce 1949 nabídnut důchod, který ale odmítl, stejně tak jako vydání Mých přátel v r. 1957.[4] Za jeho života žádné jeho dílo pak veřejně nevyšlo.

Stáří a smrt

V padesátých letech bylo Demlovi znemožněno vydávat. Jeho dílo z té doby má formu rukopisů nebo dopisů. Demlova vydavatelka a ošetřovatelka Marie Rosa Junová se v roce 1956 vdala, jejím manželem se stal Timotheus Vodička, který dělal Demlova redaktora. Manželé Vodičkovi opustili Tasov v roce 1959.

V lednu 1961 byl hospitalizován v třebíčské nemocnici, po krátkém propuštění ale musel být hospitalizován znovu 7. února. Jakub Deml zemřel v třebíčské nemocnici 10. února 1961.

Dílo

Ve své době nebyl příliš ceněn, ale díky své tvorbě je považován za předchůdce moderních literárních směrů, zejména surrealismu. Mezi jeho velké obdivovatele patřil například Vítězslav Nezval.

Notantur lumina (1907) – básnická sbírka ovlivněná O. Březinou. Ve 2. vydání vyšla pod názvem První světla (1917)
Hrad smrti – (1912), básnická próza, popisuje zde pocity úzkosti a ohrožení smrtí
Domů – (1912)
Moji přátelé (1913) – lyrická básnická sbírka (v próze), oslovuje zde květiny, nahlíží na ně jako na osoby.
Pro budoucí poutníky a poutnice – (1913)
Tanec smrti – (1914), popisuje zde pocity úzkosti a ohrožení smrtí
Miriam – (1916), milostná poezie v próze
Šlépěje – (1917–1941), jedná se o cyklus mnoha sborníčků (26), ve kterých vydal většinu své prózy. Obsahují především autorovy deníky (vzorem mu je francouzský básník Léon Bloy), polemiky, aforismy, úvahy, ...
Kořeny naší řeči – (1920), nepublikovaný text z pozůstalosti
Česno – (1924)
Tepna – (1926)
Mohyla – (1926); znovu, přeprac. 1941 a 1948
Kronika městečka Tasova – (1929)
Mé svědectví o Otokaru Březinovi – (1931)
Pozdrav z Tasova – (1932)
Zapomenuté světlo – (1934), nejznámější Demlova próza
Solitudo – (1934), německy
Štědrý den – (1934)
Píseň vojína šílence – (1935), německy
Rodný kraj – (1936)
Verše české 1907–1938 – (1938), jedná se o výbor veršů ze Šlépějí
Pupava – (1939)
Proč bychom se netěšili – (1939), jako součást Šlépějí (svazek XXIV)
Svatý Josef - (1942)
Podzimní sen – (1951), popisuje Demlův sen, ve kterém navštívil internační tábor pro kněze
Cestou do Betléma – (1955)
Ledové květy – (1959), nepublikovaná sbírka