J.A.Komenský: Smutný hlas
Na obálce je Bílkova kresba Komenského, uvnitř jeho čtyři celostránkové ilustrace na zeleném a v jednom případě světle hnědém podkladu (Pastýř, Smutný hlas, Rozplašené hynoucí stádo, Modlitba). Všechny kresby podle vročení vznikly v srpnu 1918 (u kresby na obálce je udán jen rok 1918).
Tiskař prvního vydání (F.Obzina) se později sám stal nakladatelem 2. vydání, které vyšlo v roce 1946 ve Vyškově ve stejné úpravě (tisku i kreseb), pouze doslov A.Nováka byl zkrácen tak, aby se vešel na záložky knihy.
Přibližme si zde obsah tohoto traktátu či pastýřského listu citací z doslovu A.Nováka:
„… v osobním výkřiku v pastýřském listě „Smutného hlasu“ neprosí, neteskní Komenský za sebe sama, nýbrž za vlast a Jednotu bratrskou, jejichž břímě převzal na svá bedra a za něž jako vlastenec, kněz, vychovatel přijímá odpovědnost – tam, kde jeho lkavé věty, prosycené, ano místy přesycené ponurým a melodickým elegismem biblickým, přímo uchvacují osobní naléhavostí, odosobňuje se v podstatě žal trpitelův, jsa pojímán jakožto hoře hromadné, jako neštěstí národa, jako smutek církve, již již předurčené k zániku. Jmenovitě ve „Smutném hlase zaplašeného pastýře“ úplně zmizela někdejší humanistická strůj, celá ta záliba v umném, ornamentálním rozvádění myšlenky, periody, metafory; srdce krvácející, vylévá se zde plnými proudy náboženského lyrismu, jejž Komenský velice věrně převzal z prorockých knih i ze žalmů starozákonních s veškerou silou obrazů až smyslně prožitých a hrnoucích se jako hejna ptáků za podzimního stěhování.
Jest tedy jednota, jež částky „Truchlivého“, různorodé podle vzniku, rozměru, formy spíná vespolek i s „Hlasem“, nikoliv zevnější, ale ryze niterná. Jejím nositelem jest mohutná osobnost Komenského, prožívající vedle osobního strádání se stejnou, ba větší intensitou utrpení svého národa, své církve, svých bratří ve víře a procházející těmito zkouškami s krvavými ranami, ale bez reptání a zoufalství. Ježto pak Komenský vždycky byl netoliko bytostí mravní, nýbrž v míře daleko vyšší osobností náboženskou, znamenala pro něho jeho křížová cesta vzestup k Bohu, závratnou možnost vždy bezprostředněji a prudčeji přibližovati se poznání Hospodinovy vůle, která tvoří a boří dějiny i národy. Toto náboženské drama tvoří nejvlastnější obsah „Truchlivého“ i „Smutného hlasu“ a dodává mu vzácné hodnoty. Není to náboženské drama individualistické. Jan Amos ukládá své tu církvi i svému národu, aby rovněž tak jako on sám, užívali dějinných zkoušek za popud k náboženskému a mravnímu růstu, za průchod ke zbožštění, zvěčnění, zabsolutnění svého života – jenom tak možno okusiti podivnou chuť milosti, jež spočívá v tom, že církev neb národ jsou vyvolenci Hospodinovými…“.