Otokar Štorch-Marien o Františku Bílkovi
Dne 16.9.1897 se ve Vodňanech narodil a 12.3.1974 v Praze zemřel spisovatel, majitel nakladatelství Aventinum a milovník krásného umění Otakar Štorch Marien. Roku 1900 se jeho rodina přestěhovala do Kolína, kde prožil maturitu a převrat (1918) a kam již se datují počátky jeho nakladatelské i spisovatelské činnosti. Mezi jeho kmenové autory patřili mj. i bratři Čapkové. 1925-34 vydával časopis Rozpravy Aventina, který výtvarně řídil F. Muzika. V roce 1927 otevřel prodejnu a čítárnu knih s výstavní a prodejní síní uměleckých děl Aventinská mansarda, kde vystavovali mj. i J. Čapek, J. Zrzavý, E. Filla. Přílišnou důvěřivostí a snad i svou naivitou při jednání s věřiteli, ale i údajným rozmařilým životem přivedl nakladatelství v roce 1934 k bankrotu. Později se živil m.j. jako knihkupec a v 60. letech sepsal své memoáry (Paměti nakladatele), z jejichž prvního dílu zde budeme dále citovat pasáže, kde se zmiňuje o F.Bílkovi a jeho díle:
…Myslím-li na výtvarný Kolín, nemohu nevzpomenout v prvé řadě monumentální architektury gotického svatobartolomějského chrámu… V interiéru této architektury, nepočítám-li již dříve zmíněný obraz Brendlův, byly již za mého mládí dva objekty, které činily z chrámu galerii zcela mimořádnou…
Druhá, již novodobá chrámová znamenitost je čtrnáct zastavení Křížové cesty vydlabané o uherského dubu Františkem Bílkem. Zásluhu o realizaci tohoto cyklu má Bílkův přítel, někdejší kolínský děkan Václav Sixta, člen České moderny, který – sám člověk uměnímilovný a dobročinný – dal k dispozici částku 14 000 rakouských korun a objednal za ni zmíněnou práci. Bylo to v roce 1909, kdy Bílek začal stavět svou známou vilu v Praze a upadl do finanční tísně. Na díle pracoval v letech 1910 až 1913 a již během práce byla některá hotová zastavení s úspěchem vystavena v Paříži. V rámci výstavy moderního církevního umění v Římě roku 1935 se dostalo dvěma tam zapůjčeným exponátům první ceny.
Neobvyklá realizace biblického námětu se setkala nejen se skepsí leckterých výtvarných konzervativců, ale i s rozhořčením mnohých návštěvníků a hlavně návštěvnic kostela. Když se pak na stranu opozice postavil i děkanský kaplan dr. Jaroslav Kuláč, zdvihla se bouře odporu zcela nepokrytě a ještě zesílila, když František Bílek vystoupil z katolické církve. Ale buď jak buď, Bílkův cyklus to nakonec umělecky vyhrál. I když něj´kdejší objednávka Sixtova se zdála zdůvodněna také snahou dogmaticky paralyzovat velkou figuru Bílkova Husa, vyrůstajícího „z plamenů bleskem zasaženého stromu“ na kolínském náměstí, nebylo tomu tak. Vždyť třeba to zní pro dobu před první světovou válkou neuvěřitelně, byl děkan Sixta členem výboru Sboru pro postavení Husova pomníku, kam byl pozván, aby svým osobním vztahem zprostředkoval styk Sboru s Františkem Bílkem.
Ten Husův pomník! Výstava Bílkových návrhů k němu, jíž rok předtím předcházela kolínská výstava jeho děl, vzbudila bouřlivou polemiku pro i proti. Odpůrci maloměstského ražení byli jednak pohoršeni netradicinálností Bílkova pojetí, neodpovídajícího jejich realistickým představám, jednak monolitním patosem Husovy postavy, trčící jako vykřičníkové memento do dvanáctimetrové výšky ze čtvercové plochy náměstí. Nakonec byl odpor proti Bílkovu projektu tak veliký, že činitelé sboru pro postavení Husova pomníku, v němž udávalo tón několik pokrokových lidí, se museli opřít o uměleckou autoritu historika umění profesora dr. Žákavce, aby svůj návrh prosadili a obhájili čtyřicetitisícový rozpočet, podmiňující realizaci návrhu.
A tak 6. července roku 1914, v den pětistého výročí Husovy smrti, došlo sice k praktickému odhalení pomníku, ale v důsledku sarajevského atentátu bez připravované manifestace. Lidí však stejně přišlo hodně a na Bílkovo pozvání se ten den objevil i básník Otokar Březina. Protože se vše odehrávalo takřka pod našimi okny, viděl jsem, jak si oba přátelé padli do náruče a sochař vtiskl básníkovi do ruky kytici rudých růží, kterou sám před chvílí dostal. Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem spatřil jaroměřického samotáře.
Husův pomník se tyčil na náměstí, jehož se stával takřka neodmyslitelnou součástí, až do jedenačtyřicátého roku, kdy nacisté nařídili jeho stržení. Landrát, oháněje se argumentem zvrhlého umění“ a porušením historického prostoru náměstí, povýšil se na ochránce jeho architektonické čistoty, pro niž jinak nehnul ani prstem. A tak Husův pomník zmizel a jen díky tomu, že nebyl z kovu a že lidé pověření jeho stržením jej pečlivě rozřezali ve spárách spojujících jeho kamenné díly, které pak uložili pod přístřešek jedné ohrady na zálabském předměstí, bylo po válce umožněno jeho znovuvztyčení. Ne však na starém místě, nýbrž na prostranství před Husovým sborem na Kutnohorském předměstí. Je bohužel nižší o dva bloky, které Němci nařídili odeslat po jeho rozebrání do Prahy…
(str. 37-39)
…V našem městě existoval tenkrát Kolínský klub mladých, do něhož bylo propustkou maturitní vysvědčení… Překypujíce elánem, prosadili jsme (v roce 1918 – pozn. FK) s Funkem v klubu návrh na vydání sborníku, který měl obsahovat články s tématy historickými, kulturními, uměleckými, etnografickými a národohospodářskými, přirozeně ve vztahu ke Kolínu… Potíže, které se začaly v tom směru vynořovat podpořily nakonec stanovisko opozice, aby se od vydání sborníku, jemuž předtím vymyslel malíř Mazuch název KNIHA, upustilo.
V době, kdy vydání Knihy bylo ještě aktuální, snuli jsme s Funkem plány mnohem dalekosáhlejší. Navrhli jsme totiž, aby v klubu byla vydávána bibliofilská Edice Knihy. Návrh byl polosouhlasně přijat a já pověřen, abych jednal s básníkem Macharem o vydání jeho ČERVENÝCH STŘEVÍČKů. Knížku měl ilustrovat Adolf Kašpar… Další svazek měl být Komenského SMUTNÝ HLAS s kresbami Bílkovými. Od doby, co se jeho Hus tyčil na náměstí a Křížová cesta visela v bartolomějském kostele, pokládali jsme Bílka tak trochu za Kolíňáka.
Tím, že k vydání Knihy nedošlo, padl i projekt na vydávání její Edice a mně nezbylo než vrátit všechny rukopisy s omluvou, že z technických důvodů atd. atd…
(str. 58-59)
…Ve dvacátém roce jsem také vydal dílko, které vzalo svůj popud v ediční inspiraci Kolínského klubu mladých (o tom píše O.Š.M. na jiném místě knihy – pozn. F.K.). Byl to Komenského SMUTNÝ HLAS ZAPLAŠENÉHO HNĚVEM BOŽÍM PASTÝŘE K ROZPLAŠENÉMU, HYNOUCÍMU STÁDU, pro jehož výtvarnou výzdobu byl již tenkrát (roku 1918 – pozn. F.K.) získán František Bílek, „domicilovaný“ v Kolíně svým Husem a Křížovou cestou. Převzal jsem sice jmenovaný projekt, mimo Bílkovu ochotu však nebylo prakticky nic realizováno. Nejdříve jsem tedy psal do Chýnova, kde Bílek v tu dobu sídlil, a teprve později jsem měl příležitost navštívit ho několikrát v jeho pražské cihlové vile (jejíž velká část byla ateliérem), vybudované podle jeho vlastního návrhu v ulici Na mariánských hradbách. Pomník Komenského odcházejícího z vlasti před ní ještě nestál. Byl vztyčen až v šestadvacátém roce.
Bílka jsem si jako výtvarníka velmi vážil a některé jeho plastiky mne v pravém slova smyslu fascinovaly. Nikdy se mi však nepodařilo proniknout k němu lidsky a také některé jeho projevy, připomínající obcování svatého Františka z Assisi, mě „neležely“. Mnozí o něm také říkali, že ve svých Kristech, Husech, Komenských a Chelčických zobrazuje sám sebe, ale já se spíše domnívám, že to bylo obráceně. Schopnost jeho spirituální exaltace byla tak veliká, že to byly jeho jmenované sochy (opravdu vizuálně velmi příbuzné), které mu vtiskly svou podobu.
Spolupráce s Bílkem nebyla snadná. Ne snad proto, že by byl choval jako primadona, nýbrž ze zcela jiného důvodu. Nebral totiž vůbec zřetel na požadavky grafické harmonie jednotlivých listů. Každá jeho kresba měla své vlastní proporce, bez ohledu na nutnost vzájemného přizpůsobení. Křídová technika na barevných papírech ztěžovala reprodukci a J.R.Marka, který knihu upravoval, z toho bolela hlava, nemluvě ani o podniku, který dostal za úkol zmoci Bílkův výtvarný doprovod po stránce technické. Svérázné Bílkovo písmo, nesnadno čitelné, doplňovalo sice dojmovou úplnost, komplikovalo však ještě víc řešení grafické úpravy.
Nakonec to v mezích možností dobře dopadlo, včetně obálky, jejíž celou plochu zabírala celostránková kresba polopostavy Komenského, velmi připomínající optický dojem z kolínského Husa. Traktát samotný doplnil doslovem Arne Novák…
(str. 119-120)
Aby však výčet aventinských publikací jednadvacátého roku byl úplný, je třeba se zmínit, že již na jaře vyšel mimo pořad intimně religiózně motivovaný cyklus šesti dřevorytů Františka Bílka, nazvaný autorem MOJE POHÁDKA. Upřímně řečeno se mi hned od počátku ty nepříliš rozměrné dřevoryty moc nelíbily, nenašel jsem však odvahu je Bílkovi vrátit. A to tím spíše ne, že jsem to byl já sám, kdo projevil zájem zařadit do Aventina některý jeho původní cyklus v domnění, že by to mohl být počátek jakési soustavnější edice původní grafiky. Bohužel však k ničemu podobnému nikdy nedošlo, pokud bych neměl na mysli nádherné fotografické cykly Funkovy, které jsem vydával během druhé světové války víceméně „načerno“. Jinak musím konstatovat, že většina z 320 exemplářů MÉ POHÁDKY se prodala celkem v dohledné době. Bylo zřejmě dosti sběratelů, kteří si nedali v tomto ohledu nic ujít…
(str. 172)
…(rok 1922)… mi přinesl seznámení s dalším zahraničním spisovatelem – Stanislavem Przybyszewským… S.P. uvažoval o tom trvale se usadit v Praze… K tomu však nedošlo, ale Berlín byl zaměněn za Mnichov a konečně Krakov. Ze spisovatele německého se stal spisovatel polský a jeho časopisem Zyci proniklo do Polska poprvé jméno Hlaváčkovo, Březinovo, Karáskovo, Bílkovo a jiných…
(str. 179-180)
[Otokar Štorch-Marien: Sladko je žít (Paměti nakladatele I). 2. vydání, Aventinum, Praha 1992.]
Poznámka: Autor v textu zmiňuje dvě knihy s Bílkovými kresbami, které vydal. Protože jde o díla málo známá, stojí za to si je zde blíže představit.
(viz články: